7/10 odkládám na živobytí
2/10 odkládám na splácení dluhu (vím o svých finančních možnostech a dohodnu si splátkový kalendář)
1/10 odkládám na budoucí investice, tato hromádka se pomalu zvětšuje, ale z nic mám za pár měsíců něco, což je lepší než pokaždé žehrat, že nemám nic
Když nemám peníze a možnosti výdělku v tom, co hledám:
Vezmu práci, která se mi nabízí, ačkoliv nesplňuje mé představy. Vezmu ji, ačkoliv mám 500 Kč na den a z toho 250 Kč projedu do práce a zpátky. Večer si lehnu a řeknu si, fajn, mám aspoň na chleba. Vděčnost za to, co mám je klíčem ke spokojenosti.
Pokud nemám kde bydlet a nemám práci:
Dohodnu se tam, kde mi nabízí přístřeší, jak budu kompenzovat nájemné, např. domácí práce, práce na zahradě, krmení zvířat, péče o děti apod. za cenu, kterou určí hostitel (60 Kč za hodinu)
Pokud mám kde bydlet, děkuju za přístřeší, teplo, postel.
Vše ostatní je podružné.
V době, kdy nemám nic se naučím jak vyjít s desetikorunou na den. Naučím se koupit čínskou polévku a půl sníst ráno a večer. Naučím se vařit z ničeho pro hodně lidí. Vážím si víc lidí v nouzi a neodsuzuji jejich život. Vědomí smrti mě naučí pokoře k životu. Uvědomím si skutečnou hodnotu přátelství a naučím se rozhodovat na základě faktů, ne pocitů. Fakt je, že nemám práci. Fakt je, že nemám kde bydlet. Fakt je, že tento člověk mě poskytl přístřeší a snášel mou společnost po několik měsíců a nemusel. Fakta mi pomohou překonat strachy a projít těžkým časem depresí, hádek. Nic z toho nad námi nemá sílu, pokud si jsme vědomí, co nám druhý člověk poskytl, co je fakt, nikoliv domnělý problém.
Poděkovat i za to zlé umožňuje žít šťastně v těchto dobách. Věčným díky, které může být i z počátku na silu, silou vůle, překonáváme to, kdy je nám zle a jsme sami.
V době, kdy jsme nemocní, přišli jsme o práci a nemáme kde bydlet nám nejvíce pomůže uvědomit si, čeho se bojíme:
Bojíme se, že nás vyhodí.
Bojíme se, že nemáme na to, abychom se kdekoliv ubytovali.
Bojíme se, že…
Pak už není nic, čeho se bojíme, pak už nemáme čeho bychom se báli. Uvědoměním strach zmizí. Strach je iluze. V klidu pak můžeme situaci řešit a předejít i tak tomu, abychom si situaci zhoršili (hádkou, spory apod.)
Zdá se to těžké. Leckdy propadáme zoufalství, někdy až do panického strachu, pláčeme a nevíme, komu zavolat o pomoc, voláme boha a vzýváme přírodní síly.
Připusť si své strachy,
pojmenuj je,
zmizí.
Otázka: A co když nevím, jak dál?
I to se stává. Máme před očima tmu, nemůžeme spát při zatažených závěsech, zavřených dveří, bez světla. Naše tma je tou tmou skutečnou umocňována. Objevují se nevědomé strachy a strach z neznáma. Objevuje se zoufalství. Hodně pláčeme. Jsme otupělí až apatičtí. Často toto období bývá doprovázeno nemocí, která nás zastaví. V této situaci doporučuji:
Dovolit všem strachům, aby se skrze nás uvolnily.
Dovolit si nevědět, kam směřuju a přijímat to.
Hodně dýchat, lehce pootevřenou pusou, ani ne z mělka, ani ne z hluboka.
Ležet a odpočívat.
Doplňovat tekutiny.
Pokud je někdo, kdo by nám mohl pomoci, dovolit si péči blízkého člověka, objetí.
Ticho léčí. Nemluvit, není-li to nutné.
Časem vycházka ven, s někým po boku.
Představit si za zády své předky, představit si otce, dědu, jak stojí za mnou, jak jsou mi oporou. Dýchat. Plakat.
Ticho.
Vycházky na čerstvý vzduch, do přírody.
Kreslení.
Představy, co bych rád dělal.
Výlety do přírody.
Povídání si s přítelem o mých potřebách, uvolnit poslední strachy ve vztahu k okolí.
Ctít toto období tichem, svíčkou, láskyplnou myšlenkou.
Dovolit si toto všechno a dát tomu úctu.
Jsem silný a statečný člověk.
To stačí.
Přijde den, kdy nás něco napadne, obraz, vjem, něco uslyšíme a budeme tomu věnovat pozornost. Časem se to přerodí v něco nového. Zkusme tento plán zrealizovat.
Pokud to nejde, rozhlížejme se, kde co je, jaké jsou možnosti existovat.
Otázka: Je to o existenci?
Ano. Tehdy si uvědomíme, co to je, otázka existence. Bytí nebo nebytí. Bez jakýchkoliv iluzí. Přijmout to, je velká zkušenost, která nás posílí. Nic potom už nebude tak hrozné. Nic potom nás už tak nezasáhne. Naše vlastní smrt je prožitek nadosobní. Díky tomu získáme soucit se svými bližními a lidmi v těžké situaci. Nebudeme se muset chichot, když uvidíme bezdomovce, jak si z vyžebraných třiceti korun koupí u McDonalda horké hranolky a s jakou láskou je sní. Už nebude dělat, že se nás to netýká. Budeme soucítit i s těmi, kteří nepochopili, neprošli si touto zkušeností. Sdílet s nimi svůj pohled je tedy prospěšné i za cenu sváru. Musíme pochopit, jakou cenu má náš vlastní život. A toto je zkušenost, která nás k tomu přivede… c´mon!
