Mladý čaroděj
neobjevená témata kartomantie

Tato stať byla sepsána pro všechny začinající vykladače karet.
S láskou Antonio Deli, 22. srpna 2006 na Souši v Jizerských horách.

Slovo úvodem

Za těch několik málo let učňovské praxe jsem se v české literatuře nesetkal s knihou, která by se kartomantií zabývala prakticky. Nebyla kniha, která by popsala přesně a výstižně jak vykládat karty. Teď nemám na mysli výklad po technické stránce – výkladové systémy, významy karet apod. Jaksi chyběla literatura erudovaná, založená na zkušenosti. Možná, že žádný dobrý vykladač karet na psaní takovéto knihy neměl a nikdy nebude mít čas. Nic tolik nechybí v české okultní literatuře tak, jak učebnice pro začínajícího čaroděje. Příruček s rozličnými významy karet roličných názorových škol je tu dost. Mohu mé psaní zde chápat jako diplomovou práci na téma „Vykládání karet v praxi“.

Nenucenost je cesta…

V dětství jsem shlédnul film Mladá Čarodějka. Jedná se o teenagerovskou komedii, která měla své kouzlo – má ho i dnes. Zde je krátká ukázka. Louise Millerová v něm najde svou učitelku kouzel, během svých šestnáctých narozenin získá magické schopnosti a později se k ní dostane její vlastní čarodějnický šperk. Vlastně jsem po shlédnutí tohoto filmu dost trpěl – patnáct v nedohlednu, v okolí o spiritualismu ani slechu, ale časem se objevilo několik maličkostí. V malé trafice v ulici Hluboká v Turnově na mě čekaly cikánské karty, to byl rok 1993. V antikvariátu v tomtéž městě, ale o tři roky později, na mě čekala kniha Zrcadlo okultismu aneb využití tajných věd od Věry Kubištové Škochové. A právě tehdy jsem našel nevyčerpatelný zdroj informací pro mladého učně, který nemá svého učitele. Kniha pro mě byla alfou a omegou, žádná jiná kniha o okultismu neměla totiž onu auru, onu energii, to, co dělá učebnici kouzel alfou a omegou. Můžete mít knih sebevíc, ale čaroděje to z vás neudělá, čarodějem zkrátka musíte být. Neexistuje žádná škola čarodějů, ačkoliv filmů o nich bylo natočeno dost. O to je to těžší v dnešní době dojít k sebepoznání, že opravdu máte vlohy pro čarodějnictví. Nevěděl jsem to dlouho, tušil jsem, ale chybělo mi jakési vnitřní přesvědčení. Studoval jsem filmovou školu, obor filmové režie a scenáristiky a vyučil se tak v oboru iluzí a snů. Film je iluze, film je sen. Dlouho jsem se živil pocitem, že jsem filmař od narození. V roce 2004 přišla hluboká krize – všechno, co jsem se naučil bylo k ničemu. Jak mohu stavět svůj život na iluzích a snech? Zjistil jsem, že nic neumím. Myslel jsem si to. Ale to byl moment, kdy začalo mé hledání. Hledání sama sebe ve tmě, ve které jsem se ztratil, hledání vnitřního světla. A když mi bylo pětadvacet let, začaly do sebe zapadat určité informace, které jsem do té doby posbíral a které nedávaly sami o sobě žádný smysl. Najednou mi bylo dovoleno vidět, že víc než deset let jsem sbíral zkušenosti, co jsem se jen navykládal karet rodičům, jejich známým, svým známým a kamarádům, cizím lidem. Najednou mi bylo dáno pocítit, že jsem se právě dostal do období, kdy přestávám být učněm a začínám být čarodějem. Mladý čaroděj ve věku dvaceti pěti let. Ptáte se: „A jak se to pozná?“ Je to prosté. Čarodějem se stáváte v momentě, kdy už nemusíte vykládat karty svým známým, nabízet, že vyložíte karty, dělat sám sobě promo, dokazovat, že to funguje. Nemusíte věřit. Vy prostě víte, že to funguje. Lidé k vám přicházejí sami, dávají vám dary za výklad. Jen jedno je jisté: Být čarodějem znamená učit se do konce života. Jedině tak zůstanete věrní svému srdci, věrni poznání…

Discas oportet, quamdiu est, quod nescias.

Projekce

Člověk se jeví trochu beznadějně, když začíná s vykládáním karet a děje se mu to, co nazývám projekce fantazií, projekce sama sebe do druhého. Martin Hilský to krásně popisuje v doslovu knihy Paní Dallowayová: „Nezamýšleným paradoxem však je, že naproti Virginii Woolfové sedí ve vlakovém oddělení Virginia Woolfová. Ať již se imaginární paní Brownová převtělí do kterékoli postavy, paní Dallowayovou nevyjímaje, vždycky představuje aspoň jednu stránku rozporuplné osobnosti Virginie Woolfové. Stejně jako paní Dallowayová Virgina Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se paní Dallowayová podobá své autorce. Je stejně živá, má tytéž ptačí pohyby. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová byla oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy. Pronikavý intelekt Virginie Woolfové paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy Dallowayové, je zároveň druhým já Virginie Woolfové. Jeho těžká duševní porucha a tragický konec jakoby předznamenávaly tragédiii Virginie Woolfové, jako by literární postava s pochmurnou romantickou ironií předpovídala osud svému autorovi. Přesto Paní Dallowayová není autobiografickým románem v běžném slova smyslu. Woolfová píše subjektivní prózu a její postavy jsou mimoděk součástí jejího vědomí.“ Každý člověk, kartář nevyjímaje, se může nevědomě projektovat do druhého člověka, vytvářet tak neuvěřitelné příběhy plné fantazie, ale je to vždy jen fantazie, jen sen, jen projekce sebe do druhého člověka. Je jaksi jedno, jestli je to projekce příjemná a nebo ne, vždy je to projekce a zavání to nepříjemností. Je nutné mít jasno, nenechat zasahovat mysl a klást si pro jistotu vždy otázku, zda to, co povídám o druhém skutečně patří mně. Projekce jsou jednoduché, projekce jsou složité. O tom je cesta za pravdou karet. To je cesta čaroděje – není o hledání pravdy, pravda tu je. Je to o zbavování se lží. Hledání pravdy odvádí člověka od podstaty situace, vzniká jen větší chaos. Proto to tak dlouho trvá, než se člověk dobere k prvnímu nezaujatému výkladu. Čím pravdivější výklad je, tím spíš se lidé vrátí. Nevrací se? Podívej se na sebe…

A výše uvedené ve zkratce:
Neprojektuj se.

Karty jako zrcadlo duše

Tolik podceňovaný slovní obrat. Chápu, že člověka ve věku třinácti let málo zajímá „řemeslo“, ale nebudeme si nic namlouvat i věštění z karet je řemeslo a dobrých věštců je jako šafránu. A když si nebudeme nalhávat nic dál, ve věku starším i pokročilejším je to stejné. Těžko říct, čím to je, ale dejme tomu, že knih nabádajících k věštění z karet je dost a lákadla jsou jasná: Věštit může každý. Neříkám nemůže, ale věřte mi, není to tak snadné. Také se ptáte, co to má společného s řemeslem? Když jdete do kina na film, tak sledujete příběh. Co nevidíte, je roční práce kolektivu lidí a také nevidíte práci střihačů, každý záběr hrubě ostříhnou a pak ho dočistí. S kartami je to samé. Několik let hltáte významy karet, k tomu dozráváte, takže pobrané informace chápete náhle jinak, třídíte, děláte si systém jednodušší a pak se při jednom výkladu, kdy už vykládáte po sté, přistihnete při myšlence, že jste na začátku, že nevíte o nic víc, než jste věděli dřív, že nevíte nic. A tady začíná vaše cesta jako vykladače karet. Zdá se, že tady opisuju kapitolu Nenucenost je cesta jinak a máte pravdu. Jenže navíc je to i kapitola Projekce. Každá karta, kterou si za učňovská léta vyložíte, je vaší projekcí a na vás je, abyste tuto projekci poznali, pochopili pravý význam karty a aplikovali ji na sebe, abyste se poznali, abyste byli čistí ve vztahu k tazateli, ale hlavně k sobě. Jestli se ptáte, jaký by měl být dobrý vykladač karet, tak tento člověk je spojený se zemí, zná své kořeny, je materiálně zabezpečený a má pozitivní vztah k životu. Důvěřuje životu, vše přijimá s vděčností. Je otevřený a přirozený vůči druhým lidem. Je tvořivý, inspirativní pro druhé. Je radostný, vnitřně naplněný, mírný, prožívá harmonii se sebou, s životem a se svým postavením v něm. Je plný světla a síly. Vyzařuje přirozené teplo, srdečnost a veselost, navozuje tak důvěru u ostatních a dává jim radost. Je soucitný, ochotný pomoci. Má zjemněné vnímání. Vyjadřuje otevřeně a bez obav své pocity, myšlenky, vnitřní poznatky, jeho vnitřní upřímnost se odráží ve vztazích k druhým, nemáte pocit, že by hrál nějakou komedii. Umí také dobře mlčet, když je zapotřebí. Jeho hlas je plný, přijemně znějící. Umí říct Ne. Má vynikající schopnost vizualizace, chápe mnohé intuitivně. Jeho myšlenky se spontánně uskutečňují. Jeho vědomí je ztišené a široké. Zdá se vám to přehnané? Ale kdepak, takový je Mistr. Jedině takový člověk vám dokáže pomoci ve věcech života…

Poznej sám sebe.


Intuice jako Informace

Intuice není to samé, co si myslíte, že je. Ne každý poznal, co je intuice. V ezoterických knihách je často zmiňovaná, ale nic se o ní nedozvíte. Žijete hlavou? Říkali vám rozumbrado? Rádi analyzujete? Ověřujete rádi a dokazujete? Možná o intuici víte hodně, ale znáte ji málo. Ano, dá se o ní psát do nekonečna, ale je nepostihnutelná. Přesto má být jednou z důležitých esencí každého vykladače. Naslouchat intuitivně znamená sbírat informace ze zdrojů, které jsou mnohým lidem uzavřené. Je to komunikace na všech úrovních skutečnosti. Tak dobrý vykladač ví, co jste dělal, než jste přišel. Sám se tiše zeptá, přijde mu informace a řekne si: „Aha, tak takhle to máš. Dobrý.“ A stejně tak mu chodí při výkladu karet další informace, které dokreslují charakter věštby. Je to asi tak, že vnímání takového člověka jde až do takového detailu, že ví o poslané sms před několika minutami, ví o hádce, která proběhla, než jste dorazili k němu atd. Je to ten samý informační kanál, ze kterého přijme informaci, aniž by chápal její důsledky, ale protože důvěřuje životu, poslechne ji a zachrání si tím třeba život. Intuice je něco, co vám řekne: Běž teď ven a sedni si na louku. A o hodinu později se vrátíte domů a problém, který jste řešili se už mezitím vyřešil sám. Člověk, který má tuto schopnost by poznal, že při psaní této krátké kapitoly jsem byl nervózní, protože zprostředkovávám informace, které nejsou z mé vlastní zkušenosti a že tak docela nevím, o čem píšu. A přes to všechno mám pocit, že jsem to prožil, že i já jsem naslouchal nesčetněkrát své intuici a nesčetněkrát ji poslechl a přesto mi chybí nadhled, nepřekonal jsem ještě hranici racionálního života.

Naslouchej intuici.

Spravedlnost kartáře

Být kartář neznamená zalíbit se nebo zavděčit se svému okolí tím, co říkám. Spravedlnost kartáře je v respektování pravdy, v ovládnutí vášní a tužeb, svých pocitů. Ale jak to tak bývá, ne vždy je naplněna spravedlnost, protože je někdy třeba ustoupit od těchto abstraktních pravd a dát se do služby citu. Rozumějte tomu tak, že někdy člověk musí podstoupit citovou oběť, i kdyby tím poškodil spravedlnost. Navštívila mě matka dítěte, která si chtěla nechat vyložit budoucnost. Jako první informace přišlo jméno její dcery, během výkladu ještě doporučení nechat se podvolit emocím a jako poslední se objevilo neporozumění dceři. Matku to rozčílilo a vybudilo k hlasitému nesouhlasu. V podvolení se emoci jsem našel pravdivost informace a jako kartář zůstal spravedlivý. Chvíli na to jsem podlehl dojmu, že tento nátlak neustojím a řekl jsem: Cítím, že je to pravda, ale nemyslím, že je to tak. Tento výrok by dost dobře mohl charakterizovat neustálý boj spravedlnosti a mírnosti, ale vyjadřuje zbabělý ústup od pravdy. Cenná zkušenost. Pravdou je, že tento vztah dvou kvalit zaručuje neustálou proměnu a po čase tato zkušenost dává rozhřešení, že není vždy důležité být spravedlivý, protože to může být zničující, není důležité být vždy mírný, pod vlivem citů, protože by to bylo umrtvující. Spravedlnost a Střídmost kartáře jsou proměnné veličiny.

Buď odvážný.

Domněnky

Výklad z karet není kartářova domněnka, správný kartář se nedomnívá, kartář si uvědomuje svoje domněnky i ty skryté ve svém nevědomí. Kartář se nedomnívá ničeho, kartář ví. Kartář se nedomnívá, co si tazatel myslí. Pokud nevíte, zeptejte se. Není ostuda zeptat se na to, co vám není jasné. Kartář nedělá závěry, platné úsudky, závěry se ve výkladu uzavírají sami, pokud to tak má být. Může se stát, že výklad zůstane nevyřešen. To, nač se myslí, na co se zaměřuje pozornost při výkladu, bývá mylné a málokdy odpovídá pozdější skutečnosti. Nelze se domnívat, že výklad ovlivní pozitivní myšlení tazatele v daném okamžiku, pokud takový přístup není od srdce a dlouhodobějšího charakteru. Výklad z karet tedy není domníváním se, hádáním, ale prostým věděním a pochopením vyšších souvislostí. Pokud nevíte, nehádejte a raději připusťte, že nevíte. Dáte tím volný průchod událostem. A nebo výklad ukončete. Hádání z karet je připuštěno v případě, že je tazatel obeznámen s tím, že jste ještě začátečník a že se tím na něm učíte.

Nečiň platné úsudky.

Osudovost

Jako vykladač nesmíte podlehnout posedlosti kartami, závislosti na nich, důvěřivosti… Sami později poznáte, kolik lidí je na nich závislých, jak slepě důvěřují tomu, co říkáte – ať říkáte, co říkáte. Mohou vám být perfektním zrcadlem. Takoví lidé často zlehčují výklad karet něčím jako: „Tak mi hoď kartičky…“ a také slyší jen to, co chtějí slyšet, těmto lidem je někdy lepší říci „Ne“. Přišla za mnou žena, která se ptala na svou situaci v lásce. Bylo jasné, že se zamilovala do muže, který osudově miloval jinou ženu, ale protože byla již vdaná, rozhodl se na ní počkat a tento čas si zpestřit společností přijemné ženy (tazatel), která na tuto hru přistoupila. Po půl roce začala chorobně žárlit a stala se tak ženou na obtíž. Výklad ji naznačil, že v lásce ji čeká zkouška nejtěžší a to opustit ho a vyčkat než muž vyzraje pro opravdový a upřímný vztah. Již po týdnu za mnou byla znovu, že se jí to podařilo. Jediné, co se jí podařilo bylo, že našroubovala půlroční výklad na jeden týden. Fatalisté slyší jen to, co chtějí slyšet, šroubují vyslyšené útržky na nejbližší události a nechtějí vidět celou pravdu.

Fatalismus je na škodu.

Hranice

Etika vykladače není tak diskutovaná, jak by se zdálo. Většinou se setkáme s jedno nebo dvouřádkovým konstatováním, že by se neměla předvídat smrt a tím to celé končí. Jenže etika vykladače není věcí dvou řádků, ale je to celý systém hodnot, který má každý člověk srovnaný trochu jinak. Neznamená to, že se tomuto tématu vyhnu. Nedostatek informací a vnitřních hranicí mě dostalo do situace, kdy jsem s tím byl přímo konfrontován, ať už vědomě nebo nevědomě. Jeden muž po roce nešťasntě naznačil, že jsem mu ze života udělal peklo, když jsem řekl, že jeho rodiče tu nebudou navždy. Nevím, jak jsem to formuloval, ale muž ano. Celý měsíc byl ve stresu. Navštěvoval rodiče. Je to několik let, ale stále mi tento případ straší v hlavě na důkaz toho, že si nelze zahrávat se slovy jako smrt. Slova smrt a pomíjivost by neměla být tabu, ale nedoporučuji předvídat smrt, je to dost neužitečné a vlastně k ničemu. Pokud se vás člověk nepřijde ptát na svůj intimní život a vy jasně čtete mezi kartami tyto informace, nechte si je pro sebe a buďte diskrétní. Nepředvídejte nevěru nebo záletnictví, to jsou věci velmi intimní, tak intimní a závisející na duši člověka, že není radno takové události předvídat. Jedné ženě jsem řekl, že je nevěrná svému manželovi, bylo to v kolektivu, kde se všichni znali, atmosféra byla udýchaná a po této informaci k nerozdýchání. Tato událost mě naučila hned několika věcem – být diskrétní, na výklad si udělat čas, nedomnívat se a respektovat soukromí. Věcí velmi těžkou při vykládání karet je nedávát tazateli klamné naděje, ale zároveň mu nebrát vůli k životu tím, že bychom mu vzali poslední světélko naděje. Pokud ovládáte psychokinezi, telekinezi, levitaci, nechte si tyto schopnosti pro své vlastní potěšení a neděste těmito paranormálními jevy tazatele. Přišel se zeptat na svou budoucnost, na možnosti, ne se rozptylovat nebo znervózňovat. V případě, že by člověku např. psychokineze pomohla odbourat hranice v životě, zvažte tuto možnost…

Nepředvídejte smrt
Nepředvídejte nevěru
Buďte diskrétní, ctěte soukromí
Udělejte si dostatek času
Nedomnívejte se
Nedávejte klamné naděje
Neberte světlo naděje
Neděste tazatele paranormálními jevy

Čas

Trochu mě děsí kartáři, kteří zvládnou tazatele za patnáct minut a naúčtují si dvě stě korun. Nesoudím je za to, ale dost dobře si nedokáži představit, co z toho má tazatel a potažmo, co z toho má kartář. Za léta vykládání jsem přešel od pětiminutovek u stolu během oběda přes dvacetiminutovky po obědě k večerním hodinovým či dvouhodinovým sezením s tazatelem. Hodina čistého času pro tazatele postačí. Vykládát karty není jen o té jedné hodině. Čaroděj by se měl připravit. Vemte si takovou prodavačku v obchodě s uzeninami. Ta také musí přijít ráno do práce dřív, aby nakrájela salámy a vám je pak jen úhledně dala na papír a zabalila. Čaroděj by se měl naladit na přicházející energii, zvolit si způsob, jakým bude pracovat s klientem, jaké metody použije, jak zjistí téma výkladu apod. Musí se zklidnit – to je předpoklad pro kvalitní výklad. Řekněte mi, jak může člověk vykládat karty několika lidem po sobě, aniž by si na chvíli odpočinul, vystoupil z energie, ve které byl a směle vkročil do další. Jak může podat kvalitní výkon, když se opravdu nezaměří na energie přicházejícího člověka? Pro čaroděje by mělo být přijemnou událostí, že za ním přichází tazatel a měl by si z tohoto setkání co nejvíce odnést. Není náhoda, že k němu přišel právě tento tazatel. Svými energiemi si ho přilákal. Tazatel, který za vámi jde, přichází pro svůj čas, který mu věnujete. Věnujete se pouze a jen jemu. Nebuďte časově přesní – hodinu a dost, dovolte si přesáhnout rámec hodiny, uvidíte, že za hodinu poznáte tazatele mnohem víc, po hodině tazatel přestane dávát pozor na to, jestli něco hraje nebo ne, otevře se sám, ale chce to čas a klid. Ten na stole po obědě mít nebudete.

Udělejte si čas.

Jeskyně

Soustřeďte se na podstatu sezení s klientem, místo práce přijde samo dříve nebo později . Ať se stane jakousi jeskyní, kam za vámi lidé chodí pro radu, jeskyní, která vypovídá nevědomě něco o vás. Jedna paní z Ostravska je věřící a občas vykládá karty svým známým. Bydlí v paneláku a když vstoupíte do jejího bytu, vstoupíte do obyčejného panelákového bytu, nepamatuji si na nic výstředního, snad jen matně záclonu a sám nevím proč. Byl to byt prostý, ale oduševnělý. Je velmi těžké být jednoduchý, jestli mi rozumíte. A ta paní, ta to tak měla. Hned vámi prostoupila její energie, její duch a nemusela vám vykládat karty. Jedna mladá žena z Turnova má v zálibě druh andělských karet, neustále je nosí v kabelce a míchá si je. Když navštívíte její byt, první, co zaregistrujete je šero až tma, pak uvidíte po stěnách pověšené obrázky mandal a zvláštní nepořádek. Tato dívka se snažila poznat spiritualismus, ale byla teprve někde na počátku své cesty. A ještě jedna paní, tentokrát z Jablonce nad Nisou, která se zabývá kineziologií, pracuje ráda venku. Pamatuji si stůl pod jabloňovým stromem, docela obyčejný dřevěný stůl, na něm džbán s vodou, dvě sklenice a paní, co přichází. A to zvláštní světlo. Neopakovatelná atmosféra. Když začínáte, nebojte se být prostí jako chléb. Nemusíte hned rozsvěcet svíce v pokoji, věšet na stěnu šátky… Ta forma sama přijde časem, s rituálem, který si také naleznete. Buďte sví. Později zjistíte, že klidných míst se najde víc, ten klid čiší z vás. Lidé chodí za vámi. Agatha Christie ve svém životopisném románu psala, že když za ní jednou přišla reportérka z novin, chtěla ji vidět na místě, kde píše své detektivky. Agatha Christie takové místo neměla. Psala, kde se dalo, kde se jí zrovna chtělo. Mohl to být stůl v rohu kuchyně, stejně jako v ložnici. Stačilo, aby měla svůj psací stroj.

Forma přijde sama.

Jak vykládání karet funguje fakticky?

Veškeré bytí je podřízeno nejvyššímu řádu. To znamená, že neexistují nahodilé životní situace, změny. Ani dobré ani špatné. Osud si vytváříme nevědomě sami, vnímáme ho jakoby z vnějšku a říkáme si: „To byl Osud.“ Nebo: „To nebyla náhoda, to byl Osud, že jsme se potkali.“ Osud tu není nic mysteriózního, ale je projevem našeho ducha, naší energie. Je to opět naše projekce do vnějšího světa. Když nás potká něco zlého, jsme obětí. Když nás potká štěstí, cítíme se svobodní. Je to cesta od otroctví ke svobodě. Naše duše je náš střed, kolem něhož se všechno točí. Přepadli vás? To nebyla náhoda, to nebyl osud v tom smyslu, to byla událost, která vás musela potkat proto, jak jste se vztahovali sami k sobě. To my jsme ti, kteří si vytváří situace. Možná jste potřebovali zjistit, že i jiní lidé mají tendenci se pojistit, touží si všechno podržet a přehlížejí proto potřeby druhých. Vzpomeňte na ženu, co se zamilovala do muže, co miloval osudovou ženu… Ona vědomě přistoupila na tuto hru a když se situace obrátila v její neprospěch, začala se cítít jako oběť. Kdyby si byla vědoma své ceny, řekla by: „Ne. Počkám si na vyzrálého muže.“ Začala se ptát, co bude. Bylo od počátku jasné, co bude. Rozchod. Celá tato situace jí příšla, protože její duše potřebovala lekci pokory. A přichází další – lekce trpělivosti a zkoušky opravdové lásky. Výklad karet je cestou do duše, jež je součástí nevědomí a je to cesta pro odvážné – kdo ustojí pocit, že existuje něco vyššího, před čím musí pokleknout? Příliš mnoho věcí nezávisí na naší vlastní vůli a je jen věcí strachu nepřiznat si, že za svůj život jsme odpovědní my sami, ne karty, ne jiné výkladové metody. Proč lidé chodí za vykladači osudu? Proč chtějí znát svou budoucnost? Proč je raději nezajímá ono tady a teď? Jedině s tím lze něco dělat. Karty jsou od toho, aby nám dali nezaujatý náhled na situaci, ve které se člověk ocitnul (proto ta složitá čarodějova cesta za sebepoznáním, aby neprojektoval do výkladu sebe) a aby viděl, jak se událost bude vyvíjet dál, když… Jako kartář časem pochopíte, že podstatou celého výkladu je moment právě teď, to je základní klíč k celému výkladu. Co právě teď osoba zosobňuje? Co si sebou nese z minulosti, co nemá vyřešené? Co jsou její tajné myšlenky právě teď? Jaká jsou její přání a žádosti právě teď? Jakou situaci spustila, co se k ní blíží? Jak je ukotvená v životě právě teď? Co je její podporou právě teď? Co jí překáží právě teď? Čemu vzdoruje právě teď? A tak dále. Moment teď a tady je klíčem k pochopení budoucnosti.

Osud si vytváříme sami.
Podstatou celého výkladu je moment právě teď.

Použité literární prameny:
Paní Dallowayová, Virginia Woolfová (doslov Květiny pro paní Dallowayovou, Martin Hilský) str. 155,156, Euromedia Group k.s. – Odeon, 2004
Základní kniha o čakrách, Sharamon Baginski, Pragma, 1993
Zrcadlo okultismu aneb využití tajných věd v praxi, Věra Kubištová-Škochová, Schneider vydavatelství Brno, 1997
Osho Zen Tarot kniha, kolektiv autorů, Synergie