Skrytá symetrie lásky v naší rodině
Tato stať byla sepsána pro všechny, kteří objevují skrytou symetrii vlastní rodiny.
S láskou Antonio Deli, 22. listopadu 2008 v Koberovech.
Co jsou rodinné konstelace, co skrytá symetrie lásky?
Antonio: Je to skrytá symetrie lásky, to jak rodina chápe lásku, jaké má rodina svědomí, co to s tou rodinou dělá a jak to dopadá…. rodinné konstelace napravují škody v řádu lásky… něco jako když ty sleduješ proteiny zodpovědné za opravy DNA…
Vědec: Takže psychologie.
Antonio: Praktická. Spíš psychoterapie
Vědec: Tak dobře, ale ty musíš znát tu psychologii.
Antonio: Ne. To asi jako vědec nemůžeš pochopit. Možná jako Honza Novák, ale rozhodně ne jako vědec.
Vědec: Pravě, že ano. Ty jsi vlastně psycholog, řekněme psychoterapeut a snažíš se pomoci lidem, to je pěkné.
Antonio: Ne, myslím to, že nepotřebuješ znát tu psychologii. Musíš být dobrý psycholog, ale znát nemusíš nic. Snaha pomáhat lidem je hezká, ale pokud chceš pomáhat, měl bys jít dělat něco jiného než psychoterapeuta, pokud mluvíme o snaze jako o prostředku něčeho dosáhnout.Třeba vědce.
Vědec: No, to byl ale dobrej vtip.
Světonázor jako způsob, který nám umožňuje přežít v dysfunkčním systému rodiny
Světonázor je program, který jsme si vytvořili, abychom se nám lépe žilo v našem rodinném (nebo jiném) systému a to bez pocitu špatného svědomí. Světonázor si tvoříme v útlém dětství a slouží nám k odrážení útoků na naší osobu, protože jasně cítíme, že černá ovce budeme vždy, pokud půjdeme svoji vlastí cestou. Jak často jsme slyšeli:
“Děláš mi jenom ostudu. To se neumíš chovat? Podívej se jak vypadáš!”
Tvoříme ho proto, že jsme závislí na skupině (jedinci), nechceme ztratit svou pravdu a proto se soustřeďujeme na to, co je pro rodinu důležité, snažíme se o nezávislost, kterou deklamujeme světonázorem:
“Myslím si, že jsem správný člověk. Když si myslíš, že jsi ty správný člověk, tak seš na omylu, nevíš, co to znamená.” a snažíme se ho naplnit v každodenním životě. Světonázor se stává něčím, co nám dává iluzi vztahu a lásky, zatím jen zakrývá propast mezi jedincem a skupinou, protože se bojíme hodit jablko sváru, nechceme ztratit své přirozené právo patřit ke skupině. A to nemluvím o tom, že každá skupina to má jinak.
Se svým světonázorem se ztotožňujeme a ztrácíme přehled v tom, co skutečně cítíme a začíná období, kdy hodně přemýšlíme, co je třeba komu říct, abychom z toho vyšli čistí:
“Nemůžeš u nás zůstat, víš, moje partnerka si to nepřeje.”
To je období, kdy se na tento program začínají přichytávat příštitné programy (viry), parazitující na energii programu. Program “Světonázor” je také třeba vyživovat a proto přicházíme o vlastní energii, šťávu, nutnou k životu.
“To je zase ráno, je hnusně. Nemůže být pořád hezky? (slunečno, pod mrakem, jiná podmínka)
Už velmi brzy ráno nemáme energii, protože jsme ji spotřebovali na rozjezd kolosu. Mezi příštitné viry patří např. sebepotvrzení. Člověk sám o sobě nemá tuto potřebu, ale sebepotvrzováním se získává energie druhého člověka pro chod Světonázoru:
“Říkáš, že nejlíp, jak se dá žít, je v lásce. Máš pravdu, podívej, jak se mi krásně žije. Není to nádhera?”
Sebepotvrzování má různé formy, v podstatě se snaží vnutit druhému člověku pocit viny, neschopnost a to tak, aby to nebylo vidět, pokud možno velkým myšlenkovým obloukem, aby se zamlžilo, jak a proč tento pocit v člověku vzniknul.
“Měsíce mi tady povídáš, že nejlíp se dá žít v lásce, ty jeden, Guru, cha. Podívej jak s mi žije! Co? Jak to vidíš teď?!!”
Další parazitující vir je potřeba hrát nějakou roli, která slouží k tomu samému, k čemu sebepotvrzení, tedy k získání energie. Můžeme si je pojmenovat Provokatér, vtipálek a škůdce. Provokatér se veze na mašině Světonázoru a směje se tomu, co kolem sebe vidí, je to přeci strašně vtipné, jak se tady všichni pinoží, aby přežili. Vtipálek se snaží všechno obrátit ve vtip.
“To přece nemůžete myslet vážně, že ne? Chachihihi. Chachihihi.”
A když mu pošlete, že ano, promění se ve škůdce, který je velmi dominantní a snaží se vás srazit na úplné dno:
“Tak podívej, ty nulo, co mi ta dy povídáš. Jsi úplná nula
Provokatér, vtipálek i škůdce jsou v područí toho, co si o sobě člověk myslí, že je. Člověk se ptá po své vlastní úloze v životě:
“Kdo já vlastně jsem…….. “
Chvíli přemýšlí, klade si ruku na srdce a protože se ego potřebuje rychle s něčím identifikovat, mysl něco vyštrachá…
“Jsem učitel. Jsem guru.”
a protože je to málo a je to chatrné, vzniká potřeba sebepotvrzení:
“…. a kdo je víc?”
Sebepotvrzení vzniká tehdy, když už žijeme svůj světonázor. Člověk sám o sobě tu potřebu nemá.
Takže máme člověka, víme proč si vytvořil Světonázor, víme, jak tento světonázor získává energii, zbývá nám dopovědět, proč jsou v něm lidé šťastní.
Malý chlapec seděl doma. Byl tam prach a špína, nikdo jiný v tom domě nebydlel. Byla tam docela tma a jediné světlo šlo dovnitř špinavými okny.
Jednoho dne chlapec slyšel, že je někdo před domem. Přišel k oknu, ale bál se podívat, tak jen koukal přes záclonu, aby ho nikdo neviděl. Když měl jistotu, že tam nikdo není, poodhrnul kousek záclony, aby měl jasnější výhled. A tak to dělal každý den, kdy se v té zahradě objevil člověk, který ji začal krášlit.
Jednoho dne, když už zahrada byla rozkvetlá, čisťounká a nevinná, člověk dostal chuť, podívat se do toho domu. Přišel k němu blíž a snažil se prohlédnout oknem, přes to špinavé okno a ty zašlé záclony, dovnitř.
Tu se náhle prudce záclony rozhrnuly, okno otevřelo a muž byl najednou uvnitř.
Po několika dnech se muž probral, tápal v šeru, bolela ho strašně hlava. Slyšel prapodivné vrčení, když se pohnul. Pohnul se znovu a najednou uviděl chlapce, co na něj vrčí a štěká, zlost v očích. Muž se tedy stáhnul zpátky. Únavou mu klesly oči.
Chlapec zatím vyštrachal všechny obranné mechanismy včetně dýmovnic. Ty zapálil a domem se nesl hustý dým, pro který nebylo nic vidět. Najednou si chlapec povšimnul, že dveře ven jsou otevřené a muž je dávno pryč.
Uplynulo několik dnů, možná víc než pár, chlapec si ale nebyl jistý, protože hodně spal, sotva věděl, kdy je den a kdy noc, konec konců mu to bylo jedno. Z ničeho nic opět slyšel na zahradě zvuky.
Muž venku byl už opatrný, věděl, že k oknu se už nesmí přiblížit, snažil se ale chlapce vylákat ven. Dělal, že ho vůbec nezajímá a že jsou venku krásnější věci než uvnitř domu. Na to se chlapec chytil a vylezl z domu. Chodil po zahradě a říkal:
“To je luxus. Taková krásná zahrada a jenom pro mě.”
Muž se jenom divil.
“Teď si tady sednu, ani se nehnu a ty tady makej. Já si přece ruce neumažu od práce. Ty jsi tady přeci zahradník”
A muž mu na to řekl:
“Prosím?”
“Že jsi zahradník!”
“Pleteš se, nejsem zahradník.”
Odložil hrábě, sundal si klobou, zástěru, holiny, nechal věci věcma a šel domů. Chlapec zůstal sedět, nasadil si brýle proti slunci, ale když mu začlo být chladno a nikdo mu nepřinesl deku, když dostal žízeň a nikdo mu nepřinesl vodu, tak se sebral a šel domů. A zahrada zarostla a on chodil po domě a házel z nudy po domě dýmovnice, až zapomněl, že kdy před domem nějaká zahrada existovala, ba že existoval, kdy nějaký dům.
Jak se osvobodit v systému rodiny
Nejprve je nutné uvést, že ten, kdo trpí v rodinném systému, kde se potlačují touhy, nenávisti, jsou děti nebo vnoučata, podle toho, kdo v rodině tvoří nejslabší článek. Děti přejímají zlost svých rodičů, stejně jako nevyřešené vnitřní konflikty. Tak může vnuk usilovat ve svém životě o uznání, slávu, peníze, stejně jako může usilovat o změnu jména a příjmení.
Změnil jsem si jméno a příjmení a po několika letech zjistil, že nejsem první, kdo tak učinil. Rodina mé rozhodnutí nepřijala a nepochopila mou motivaci. Ani já sám jsem nevěděl, proč jsem tak učinil. Měl jsem jen pocit, že do své rodiny nepatřím. Můj děda za války udělal totéž, aby se zachránil před vyhoštěním ze země, protože byl Němec. Moje babička si ve vztahu se svým manželem nepřipadala svobodná. Měla dojem, že je obětí, donucená žít ve vztahu s takovým člověkem. Pravděpodobně jí děda něco před svatbou zatajil, něco, co se týká původu a odhalil jí to až po svatbě. Z šoku se do dnes nevzpamatovala, nemluví se o rodině a vůbec ne o tom, co bylo kdysi. Důležité je, že přes to všechno se babička cítí morálně čistá a nevinná, bez chyby. Věří, že v utrpení je síla. Muži jsou spropadená holota, které se nedá věřit ani nos mezi očima. Toto klišé, že je nevinná zabraňuje tomu, aby viděla skutečnost takovou jaká je. Její děti opakují ty samé chyby, jako ona, hledají viníka ve svém okolí a stávají se jako ona oběťmi, které jsou pasivní. Objevné by bylo, kdyby zjistili, že jsou pouze falešně bezmocní. Že mají právo volby. Mohou svého partnera opustit, mohou se usmířit, žádat přiměřenou kompenzaci, mohou objevit něco, co jim usnadní bytí tady na zemi. Z nějakého důvodu to nejde a tedy nelze se osvobodit z tohoto systému, pokud hledáme viníka. Je třeba přijmout celou situaci bez viny. Přijmout ji, takovou jaká je, bez přikládání viny někomu, něčemu. Tím se otevřou dveře pochopení, neobviňujeme totiž ani sebe.
Mylně jsem se domníval kolik let, že za to, že jsem gay, může moje matka. Po letech jsem si všiml něčeho mnohem víc signifikantního, než to, že hledám pocit bezpečí u muže a to toho, že nechci mít děti. Není to náhoda, říkám si. Babička nechtěla děti a měla tři. Když nechtěla být matkou,proč měl a tři děti? Svým dětěm neřekne jim jinak než prostým jménem, to svým sestrám řekla vždycky jménem láskyplně a zdrobněle.
Potlačená agrese sestoupila o dvě generace níž. Ani já, ani můj bratr “nechceme děti”. A rodiče se mohou ptát: “Proč zrovna my máme takové děti?” Co s tím? Jediné co můžeme opět udělat je přijmout situaci takovou jaká je. Babička nemohla dát dětem něco, co nedostala – Lásku. Všichni si ji proto musí zasloužit. Babička, která volila pasivitu, ve skrytu duše nenáviděla celý svět a věřila, že se skrze bolest osvobodí. Čím život postupuje dál, je smířená s tím, že se tak nestane. A možná vznikne prostor, který se otevře novým myšlenkám. Víc nelze dělat. Jen čekat ve středu a možná přijde a zeptá se. A pak přijde odpověď, dokonalá pro tu chvíli, dokonalá pro nás dva. Není třeba vinit někoho, stačí to přijmout. V tom je pochopení, v tom je osvobození ze systému rodiny. Plné vědomé přijetí rodiny takové, jaká je.
Je třeba vysvětlit, čím přesně to je, že ani já, ani bratr “nechceme děti”. Přirovnal bych to příběhu ženy, kterou otec sexuálně zneužíval mnoho let. Ona se později svěřila, že ho jako malá milovala, že otec byl pro ní první láska. Nikdy pro něj nebyla dost dobrá. Otec jí zneužíval, ona stále myslela, že skrze svou bolest dojde otec naplnění, ale to se nestalo. Slíbila tedy, že se toto již nikomu v rodině nestane. A sdělila, že je lesbička.
Babička nevědomě trestá své okolí za špatnou volbu, kterou kdysi provedla. Nechce za ní převzít zodpovědnost a její pasivita je pouhým únikem od zodpovědnosti. Nikdo z jejich dětí, ani vnoučat nemohl babičku uspokojit, nikdo nebyl nikdy dost dobrý. Skrze naší bolest nedošla naplnění, proto jsme se rozhodli, že to pokračovat dál nebude..
Možná se ptáte, za co babička nechtěla převzít zodpovědnost. Máte-li manžela, 3 děti a cítíte se osamělí, nemůžete z toho vinit někoho jiného, nikdo jiný vás nemůže naplnit, než vy sami sebe. Nemůžete popírat, že je to vaše vědomé rozhodnutí, nemít manžela, nemít děti. A tak můžete mít manžela, 3 děti a být svobodný a bezdětný. Když říkám: “Skrze naší bolest nedošla naplnění, proto jsme se rozhodli, že to pokračovat dál nebude..” Myslím tím, že potlačené pocity se přenesly o dvě generace níž a my jsme se nevědomě ztotožnili s pocity svých předků, které nám nenáleží. A tak to je. Rozpuštění těchto pocitů v rámci rodinných konstelací vnáší do rodinného systému klid, smíření. Tím je tato tématika “překonána”.
Vrátím se k tématu změny jména a příjmení. Stejným způsobem, tzn. potlačením, se přenáší problém na nejslabší články rodiny. Pokud se v rodině o něčem nemluví, pokud je to tabu, stín události, sledu událostí spadá hlouběji do nevědomí rodiny a děti tak trpí nevysvětlitelnými pocity, které zdánlivě nemají důvod. Jedná se o pocity vydědění, schizofrenní pocity, odloučení, ztráta kontaktu se svou duší, pocit, že nežiju svůj vlastní život, ale život někoho jiného apod. Tím, že je vyjádřeno, co nám ublížilo a žádáme kompenzaci se téma rozpouští. Tak vnoučata a děti mohou toužit po odměně, po něčem, co jim nahradí škody, které na nich byly napáchány, ať už je to přijetí jejich sexuální identity, uznání jejich osobnosti a jejich vlastní cesty. De facto přiznání rovnocennosti, pokorné vyjádření, že přes všechno, co udělali stále patří do rodinného systému. Jedině tak, uznáním jejich hodnoty, se může uvolnit téma rodiny, o kterém se nemluvilo. Došlo ke splacení, přiměřené kompenzaci za bolest způsobenou vyděděním.
Tento příběh není teorií, aby byla zpochybňována. Je to můj osobní pohled na svět, ve kterém žiju a za který přejímám zodpovědnost. O změnu orientace tu nejde, pokud se to stane, je to prostě tak. Přijde mi důležité podělit se o svou zkušenost, protože sdílení může přinést obohacení, můžete najít nějakou souvislost se svým životem, svým příběhem. Je to pojmenování toho, co ovlivnilo můj život. Když vím, co můj život ovlivnilo, mohu sám sebe přijmout plně a zodpovědně. Je to o najití vnitřní sebejistoty.
Pokud tedy mám nějaký problém v rodině:
Snažím se ho pojmenovat.
Pojmenované přijmu a nechám působit.
Změněný stav využiju ke svému růstu, jinými slovy, přijímám zodpovědnost, nejsem tedy falešně bezmocný, ale vědomě mocný, tedy – přijímám svou sílu.
Tento zážitek ve mně vyvolává zcela nové pocity. Není možné žít jako dosud:
1) sám a bez partnera, protože jsem dokázal vyrovnat síly vnitřní ženy a vnitřního muže, což mi umožnilo žít šťastně, ale právě proto bez partnera.
2) přejímat touhu svojí matky, jsem totiž muž a je nutné, abych přešel do sféry vlivu svého otce, jinak bych nikdy nemohl ctít svou matku a otce a přijímat je, natož sebe samého, jaký jsem.
3) falešně bezmocně, proto tedy vědomě a mocně, což staví rodinu do “prekérní situace”, ze které nemůže utéct.
Takto se ztrácí můj vlastní “strach z ženy” a odchází z “bezpečí v mužově náruči”, jinými slovy takto se ztrácí “jsem gay” a přichází “přijímám sám sebe bez ohledu na to, co mi to přinese.”
Léčení vztahu s otcem
Zdá se to divné, hovořit o léčení vztahu s otcem a začít psát o problémech na straně matky a její rodiny. O tom ale je celý problém. Nikdy není tam, kde se hledá. V tomto případě na straně otce. Při léčení vztahu s otcem se soustřeďujeme na lásku, spirituální pravdu našeho otce. Otec dává, matka přijímá. Tento systém dávání a přijímání je základním kamenem každého vztahu, bez něj vztah nemůže fungovat.
Dříve než přijdeme k tomu, abychom cokoliv léčili, je třeba podívat se na kořeny, tentokrát z matčiny strany. Hovořím záměrně o tom, že léčíme náš vztah s otcem. Neléčíme otce. Neléčíme ani jeho vztah k nám. Léčíme jen svůj vztah vůči otci a to tak, že pochopíme, co se děje v naší rodině, její dynamiku a co to s námi dělá. Tak uvolníme sami sebe v systému rodiny a najdeme pochopení. Píši v systému rodiny, nikoliv ze systému. Podstatou je zůstat plnohodnotným členem rodiny, nikoliv stát se tím, kdo stojí mimo a pozoruje. Stáváme se tím, kdo je v systému rodiny spokojený nezávisle na tom, jak jsou zatížení ostatní členové rodiny.
V předchozím článku jsem rozebíral situaci v rodině ze strany otce a to proto, abychom pochopili, že tyto dvě rodiny se tematicky našly, aby splatily nějakou karmu, jednu druhou něco naučili. Z otcovi strany šlo o problém v dávání (lásky), ze strany matky v oblasti přijímání(lásky). Na jedné straně jsme si zakázali štěstí, na druhé se cítíme viní za nezasloužené štěstí. Zákaz a pocit viny. Je to to samé. V jednom případě babička z otcovy strany si zakáže milovat, chce být čistá, bez viny, tedy nikoho nezranit, nikomu neublížit, účinek to má opačný, rodina přebírá její zodpovědnost a páchá větší zlo ve jménu máter, odsuzují, dusí, ničí. V druhém případě se za pocit viny rodina stydí. Nepřiznaný stud se maskuje vědomým příkazem “Domů mi cikánku zkrátka nepřivedeš!”, což znamená “Jsi špatný, nemůžeš si domů přivést cikánku.”, což v podstatě znamená “Odsuzuji tě, jsi špatný, proto si domů nepřivedeš cikánku, kluka, starší, mladší…”, což v pravdě znamená “Co si o mě lidé pomyslí? Můj syn si domů přivede cikánku, nesnesu to pomyšlení. Takhle jsem si to nepředstavovala.”
Cítíme si viní, svou vinu si nepřiznáme, někoho odsoudíme, ukážeme na něj prstem a cítíme se o něco líp, odklonili jsme totiž pozornost od sebe, od toho, co nás trápí, totiž, že se sami o sobě cítíme viní.
“Takhle jsem si to nepředstavovala. Zklamala jsem. Byl jsem špatná matka.”
S tím, jak se stydíme za své cítění, roste tlak v rodině. Všechno musí být dokonalé, perfektní, pod kontrolou. Všechno se dá opsat tak, aby věci byly přijatelné, pochopitelné, obhajitelné. Tak se lže, že děti neměli bouračku a buduje se jiný příběh, protože matka se cítí provinile, zklamala své rodiče, kteří jí odsoudí, protože sami se cítí vini, že vychovali dceru, jak ji vychovali, nedokázala vychovat svoje děti, co z nich bude, budou z nich hříšníci. Není tu nic, co by se dalo řešit. Je tu jen otázka co s tím. Jak vystoupit z kola viny a neštěstí. Když nás někdo osočí, máme touhu zbavit se pocitu viny a hodíme to zpět. To není řešení. Řešení je přijmout to, že vina není. Existuje jen zodpovědnost za to, co děláme. Když převezmeme zodpovědnot, můžeme říct:
“Je mi líto, že ti vadí můj křivý nos, cítím, že máš problém přijmout to, že jsem šťastný, možná ti pomůže, když si odpustíš, že se ti tak nedaří.” Nebo něco jiného, co nám v tu chvíli přijde…
Vina má destruktivní potenciál. Vina má svůj protiklad. Nevina. Vina nemůže žít vedle neviny. Vztahy se rozpadají. Vina snižuje důstojnost druhého člověka.
Moje matka neumí zacházet s obviněním, neumí, protože se stydí. Stydí se za to, že sama sebe soudí. Ukazuje prstem, křičí, aby byla čistá. Není možné zachovat důstojnost. Za to se také stydí, proto přijde další věc, která je pochopitelná a to předčasné odpuštění viny bez toho, že by uznala svůj podíl, čímž dala najevo svou blahosklonnost. Povýší se nad toho chudáks, odpustí mu a ona zůstane čistá. Kdežto on je jen chudák, co si nezaslouží víc, než sama uzná za vhodné. Tak to je.
Víte, neodsuzuji svoji matku, jen se snažím vždy pochopit, co se v dané věci děje. Pozorný čtenář si jistě všimnul, že je to problém duality, že žijeme ve světě, kde oscilujeme mezi dobrem a zlem. Tím, že posuzujeme, co je dobré a zlé jsme vrženi do tohoto světa viny a neviny. A přitom se jedná jen o chybnou interpretaci náboženského textu. Víra, že život spokojený je dosažitelný v království tvém a ne tady na zemi, to je to, co způsobuje pocit viny. Nezasloužím si štěstí tady a teď na zemi, v království nebeském na zemi. A tento program je tak silný, že pouhým rozumem nelze odstranit. Je tak žitý a zažitý, že se uložil do těla, které se cuká, když má přimout lásku. Tělo je zvyklé na program láska=bolest.
Protože si nezasloužím lásku, krásného partnera, … to někde vzniká. Dá se to přirovnat traumatu z války – přeživšího vojáka. Přežil narozdíl od svých kamarádů. Moje situace je nepřijatelná, protože jiní…
Můj děda měl vždycky pocit viny za to, že se mu dařilo. Nebylo to samo sebou. Vždycky to muselo mít důvod, vždycky si musel všechno zasloužit. Jeho život má energii obrovského břemena a tíhy. Nic nemůže člověk dostat jen tak. Za všechno je třeba bojovat, všechno se musí zasloužit, nic není zadarmo.
Moje babička byla odjakživa generál. Pouze atmosféra přijetí ji uvolní. Když vytvoříme atmosféru přijetí, kde není třeba nic, náramně se uvolní. Uvolní se, když se napije alkoholu, uvolní se. To někde vzniká.
Každý se nějak vyrovnává s tím, co je. Babička zavrhla svou vnitřní ženu, aby jí již nebylo ubližováno věčným obviňováním a nastoupil generál, který to všechno pofackoval. Generál, který ustojí odpovědnost za svěřené vojsko. Trauma přeživšího vojáka patří do vojenského prostředí. Tam se s ním nikdo mazlit nebude.
Pocit ukřivděné vnitřní ženy klesá o generaci níž, moje matka vidí ve svém otci lítostivého ubožáka, pocit klesá o generaci níž, kde se lítostivému ubožákovi pomáhá. Je mu třeba pomoci. To je přeci správné, říká vnitřní žena a děti přejímají otcovi závazky a žije se jim hůř. To je obrácený tok energie lásky. Je porušený řád lásky v rodině. Chybu je třeba odstranit.
Problém stále není rozhřešen, pokud budeme mít pocit, že jsme našli viníka. Viníka není třeba hledat. Ukazuje se dále, že babička neodpustila tchýni, že ji označila za baráčnici. Neodpustila ani svojí matce. Ženy v tomto rodě jsou taktéž ukřivděné oběti a muži ti, kdož za to všechno můžou. Lepší být mužem, než ženou, která se za sebe postaví. Volím kariéru generála, než abych se mučila v tomto vztahu jako žena. Nelze se přijmout jako ženu. Žena je míň než muž. Žena je dobytek a taky se s ním tak zachází. Kde se ten pocit vzal? Odkud pramení? Viděla babička něco, co vidět neměla? Zmlátil její otec matku? Byla svědkem příkoří? Je to jedno. Stačí přijmout fakt, že se to stalo. Ženě v rodině se náramně uleví. Více nemusí trpět v rodinném systému, může se rozvést, může odejít od partnera. Musí za sebou nutně stát jako za ženou, musí překonat svědomí skupiny a postavit se strachu z vydědění. A to žena v naší rodině nedokázala. Proto se raději stala mužem, co všechno pofackuje a vyřeší. Paradoxně na to doplácí jejich vztahy s muži, ve kterém dokola řeší jejich negativitu, negativní očekávání, nechávají se vysávat, ponižovat. Jediné, co mohou je, přijmout svůj podíl viny. Kdybych stála sama za sebou jako žena, cítíla bych k sobě větší respekt, žádala bych po muži kompenzaci jeho postoje, který zaujal. Nenechala bych se vláčet osudem, který jsem si vytvořila. Tak můj otec žije ve světě ideálů, na hony vzdálenému odpovědnosti za svůj šťastný život tady na zemi a já jsem vyzývaný přejatými pocity, abych mu pomohl.
Co jako syn mohu udělat, abych uvolnil karmu? Zaprvé je třeba vyjádřit svůj skutečný pocit, který mám.
1) Jako dítěti mi nenáleží řešit vztah svých rodičů, ať už mezi nimi nebo svými současnými partnery.
2) Odmítnu pocit, který mi rodina přenechala: že v otci vidím muže, který zbil ženu.
3) Sdělím, že mi ubližuje, když rodiče spolu nevycházejí. Sdělím také, aby mi podrobnosti z intimního života se svým otcem nesdělovala.Tím nastolím prostor k tomu, aby matka přijmula svoje skutečné pocity, které má ve vztahu k otci, a mohla jednat. Žádat po otci náhradu, za způsobenou škodu. Je to těžké, když si život tady a teď na zemi zakázala. Lepší ale než věc označit za utopii, je vyslovit důvěru.
Jak syn může pomoci při vrácení odpovědnosti rodičům.
1) Rodiče přijmu takové, jaké jsou. Mohu odmítnout jejich činy a sdělit, že důsledky svých činů nesou sami.
2) Matce předestřu, že mám pocit, že otce nenávidím za ní.
3) Odmítnu přijmout, to, co je škodlivé (dluh, závazek, bohatství, status a jiná privilegia). Zkrátka přijímám to, co se týká jen mě a mých rodičů, nikoliv, to, co rodiče získali svou zásluhou.
4) Odmítnu to, že bych měl uspokojit nenaplněné potřeby svých rodičů, závislé na jejich vlastním vztahu v partnerství a jejich vztahu s vlastními rodiči.
Rodiče se totiž stávají děti svých dětí a děti se stávají rodiči, proud lásky je obrácen. Děti jsou vůči tomuto bezmocné, jako dospělý mohu vědomě pracovat s energií rodiny, ale těžko s tím, že pro matku znamenám náhražku za neuspokojivý partnerský vztah.
K dalším častým problémům ve vztahu rodičů k dětem patří vědomá a nevědomá loajalita dětí k oběma rodičům, což rodiče nechápou. Často říkají:
“Tvůj otec pořád lítá autem a dělá, jako by problémy neexistovaly. Lítá po okolí a šuká kde s kým!” Matka zde zaujímá dominantní postoj, odmítá postoj otce. Děti mají tendenci přejímat utrpení svých rodičů, takže je-li matka smutná, jsou smutné taky a protože je tu potřeba být loajální, nevědomě otce napodobují. Je nepředstavitelné, jak lehce se přenáší utrpení z generace na generaci. Děti takto velmi lehce získají vlastnosti jako otec a také je přijmou za své. Matka později viní děti za to, že jsou jako otec a stejně tomu nemohla předejít jinak než kdyby řekla:
“Můžeš být jako já, můžeš být jako otec, můžeš být jako otec, budu tě mít ráda.”
Chápejte, že je také zbytečné, aby děti sami sebe vinily, že jsou promiskuitní. Mohou zjistit, že jim to nenáleží, že je to stín jejich matky, která odmítla svého manžela…
Možná se vám zdálo, že po celou dobu osvobozuji hlavně děti, stává se, že litujeme ty, kterým lítost nenáleží. A co chudák matka? (Udělali jsme si domněnku, že matka je oběť nevěrného manžela, viníka) Je potřeba postavit se za nejslabší článek. Pokud by ve vztahu nebyly děti, pak za otce a zkoumali bysme především vliv jeho ženy a toho, co je skryté. Postavíme se za vraha, postavíme se za toho, kdo spáchal incest… jedině tak otevřeme celou situaci a jestli má přijít odpověď na naše otázky, přijde. Pokud bychom zastali odmítavý postoj, situaci bychom zablokovali a hledali viníka. Nehledáme viníka, ale podíl viny všech na této situaci a snažíme se o zachování důstojnosti všech,
o možnost žít v rodinném systému šťastně a bez pocitů viny.
Bez přijetí rodiny a její dynamiky nelze vytvořit prostředí, kde bude každý schopen převzít zodpovědnost za svůj vlastní život. Není důležité, jak se to povede. Důležité je vědomí, že jsme převzali zodpovědnost za svůj život a naučili se žít ve vztahu ke své rodině bez toho, abychom přejímali staré programy a přejímali je tak do svého vlastního rodinného života. V tom je pochopení. Přijetí rodiny takové jaká je zastaví kolo viny-neviny. Nikdo není viný a nikdo není neviný. Je to prostě tak a s tím faktem jsem se já naučil žít a nemá to již na mě vliv. Můj vztah k otci a matce je v pravdě vyléčen. Děkuji svým rodičům za to, že mi dali život a přivedli na tento svět. Není lepšího daru, který mi mohli dát.










